ŠEBETOVSKÁ POUŤ

Vzpomínky jsou jako jeřabiny rudé

strom již zvadl a ony stále svítí.

Srdce dávno znavené a chudé,

ony září – a v nich celé žití.

 

Ano, přikláněla bych se i já k těmto veršům. Některé události v našem životě nás vybízí ke vzpomínání.

Ráda vzpomínám na dobu svého dětství, kdy jsem byla obklopena láskou rodičů a sourozenců. Kdy jsem chodívala na pouť do Šebetova na sv. Annu. Starší sourozenci se dohadovali, kdo mě bude doprovázet, protože ten nemusel pomáhat doma, na poli apod.

To bývala poutní mše sv. ve všední den. Všude plno krámků, cukráři, zmrzlináři. Protože bylo málo peněz, raději jsem si vyžadonila hodinky – nendótky. Ty vydržely déle, snad než jsem je někde ztratila.

V kapli sv. Anny se mně moc líbilo – barevná sklíčka v oknech, a když do nich zasvítilo sluníčko, byla jsem jako v pohádkovém zámku.

Tohle všechno mi probíhalo hlavou v letošním roce. A že jsem o nějaký pátek starší, vnímám své okolí trochu jinak a hlouběji.

Krásná, květinami vyzdobená kaple, hodně známých usměvavých tváří. A co na mě velmi pozitivně zapůsobilo, bylo kázání našeho milého kaplana P. Petra Košuliče. Jak dokázal vyzvednout poslání našich rodičů a prarodičů, ve srovnání se sv. Annou a sv. Jáchymem.

Co můžeme ještě vykonat dobrého v dnešní uspěchané době? Vždyť naše děti nemají na výchovu našich vnuků čas, a my jim můžeme (babičky a dědečkové) být pevnou oporou v poznávání víry. Tak si musíme být vědomi tohoto poslání a nemít obavu, že jsme zde na světě zbyteční.

„Vždyť i podzim života může být krásný, po létě úrodném.“

Všem organizátorům této slavnosti patří veliký dík!

Anna