Cyklovýlet do Oleksovic 14. – 19. 8.

Už po čtvrté jsme se my – kníničtí, šebetovští, cetkovská a uhřičtí – vydali na dalekou cestu za panem Šmeralem do Oleksovic. Počáteční stav měl být Mirek a Dušan + 5 ženských, ale protože to by asi kluci nezvládli, přemluvili ještě Martina, Danka a Axíka. A tak nakonec jelo na kolech 5 kluků a 5 holek a autem Peťa s nejmladším účastníkem – pětiměsíčním Dominikem.

Cesta do Oleksovic byla nádherná… vyjeli jsme od nás v sobotu kolem poledne a až do Brna jsme to zvládli na kolech (z Blanska po cyklostezce). Z Brna do Miroslavi nás pak svezl vlak a potom už zase jenom po dvou kolách. „Nejlepší“ úsek byl kousíček za Miroslavským nádražím, za kterého jsme se potřebovali dostat do Miroslavi. Mirkova GPS ukazovala směr, ale cesta nikde – před námi zarostlá propast, kolem nás křoví – a tak chtě nechtě jsme museli do díry a pak zase z ní ven. Mirek tvrdil, že tam už cesta určitě bude… no, samozřejmě, že nebyla, ale naštěstí byla kukuřice už sklizená, tak jsme to frčeli polem. Za tuto námahu a pořezané nohy jsme dostali odměnu, a to pohled na krásný rybník a pak už šupky dupky po silnici do Oleksovic. Hned na dvoře na nás čekal s otevřenou náručí usměvavý pan Šmeral a už si určitě v duchu plánoval, co všechno je potřeba udělat 🙂

Po malém oddychu a sprše jsme se sebrali a šli spolu s panem a paní Šmeralovou na „pouťový čoch“. Mladí z Oleksovic měli dvě předtančení v krásných krojích a kolem půl jedenácté vybalili překvapení. Z našich krajů jsme zvyklí na trošku jiné zábavy, ale kdo se chtěl pobavit a zatancovat, ten možnost dostal. Nakonec nás asi o půl dvanácté poslal do hajan letní deštík.

V neděli dopoledne jsme dostali první z úkolů pana Šmerala – zpívat na mši, která byla zároveň poutní, protože jsme slavili Nanebevzetí Panny Marie. Po výborném obědě jsme se rozhodli jít se vykoupat do Oleksovického rybníka – samozřejmě jsme si chtěli cestu zkrátit, a proto jsme šli zadem přes les. Voda v těch místech nebyla nic moc a tak jsme měli v plánu přesunout se tam, kde by koupání stálo za to. Jenomže to jsme museli přejít přes akátový les. Opět jsme se prodírali houštím jako nějací uprchlíci a opět na nás nečekal cíl, ale vyjeté a rozbahněné koleje od traktoru. To už jsme byli tak uťapkaní – hlavně Dominiček, který se celou dobu nesl u maminky v šátku, že jsme tento boj vzdali a kolem potoku se poražení vraceli na faru. K večeru jsme šli ještě s panem a paní Šmeralovou do hospody na hřiště na kofolu a pivo, kde jsme se dozvěděli, že pan Šmeral byl na pouti v dalekém Španělsku a šel 400km do Santiaga de Compostely. My jsme už naštěstí měli jenom 1km nazpátek na faru a i ten dal některým pěkně zabrat… (hlavně po pivu nalačno 🙂 )

Od pondělka do středy jsme uskutečňovali další přání a úkoly pana Šmerala. Začali jsme vykopáním a zabetonováním nového místa pro kříž, který zatím ještě stojí u zdi kostela, ale protože by zavazel při stavění lešení, bude co nevidět přesunut. Kluci v čele s panem Šmeralem stavěli polorozpadlou hřbitovní zeď a holky uklízely kolem kostela. Večer jsme se sešli u táboráku a od paní Šmeralové jsme dostali výborné buchty. Další dny se dostavěla zeď, vyměnily se 4 schody na kůr, uklidilo se v garáži a douklízelo se kolem kostela. V úterý jsme se s panem Šmeralem pomodlili v kostele breviář a pak za námi přišel, aby nám vyprávěl o cestě do Compostely. Ukázal nám i mušli a tykev správného poutníka a knížečku, kam dostával razítka z míst, kudy prošel – pan Šmeral je prostě borec 🙂

Ve středu večer jsme se nacpávali nakládaným masem. Společně jsme zpívali, povídali.. a tak.

A už byl čtvrtek a tím i konec naší návštěvy. Rozloučili jsme se s panem Šmeralem, uklidili po sobě a hurá na kola a zpátky domů. Tentokrát jsme to vzali přes přehradu Nové Mlýny do Popic a až do Skalice jsme se vezli vlakem. Ale nejhorší část cesty nás teprve čekala ze Skalice domů. Všichni jsme jeli z posledního, ale o to slastnější byla zasloužená sprcha.