Farní společenství

„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18,20)

Církev je nejen tajemství a obraz života trojjediného Boha, ale také společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem Svatým, do kterého jsme byli pozváni a přijati. Jsme lid sjednocený Bohem. Z této skutečnosti vyplývá důležitost společenství křesťanů mezi sebou.

Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí konstatuje: „Toto dvojí společenství – s Bohem a mezi námi – se nedá rozdělit. Kde se zničí společenství s Bohem, což je společenství s Otcem, se Synem a s Duchem Svatým, tam se také zničí základ a zdroj společenství mezi námi. A tam, kde se nežije společenství mezi námi, také společenství s trojičním Bohem není živé a pravdivé.“

Konkrétní společenství

Víru nelze prožívat izolovaně. I když je osobním rozhodnutím, je žita s druhými a uprostřed druhých. Styl života společenství není výsadou nějaké spirituality, zájmovou volbou některých věřících nebo něčím navíc, ale jedná se o základní styl života pro každého pokřtěného.
Jan Pavel II. upozornil na to, že se farnost „nezakládá v první řadě na struktuře, území nebo budově, ale je to především Boží rodina, společenství bratří proniknutých jedním Duchem, bratrský a pohostinný dům rodinného soužití, společenství věřících.“  (Christifideles laici,26).

Církev, farnost jako společenství

Aby se církev stala realizovaným společenstvím, místem vzájemné lásky a přátelských vztahů, uskutečňováním živé víry, je třeba zdůraznit hodnotu a roli malých skupin věřících. Farnosti jsou někdy velké a anonymní, jindy zase malé, ve kterých se jen obtížně hledají podobní lidé. Důvody jsou ale i další: izolovanost současných lidí (virtuální svět) a potřeba sdílení víry a vzájemné podpory těch, kdo o její prožívání mají hlubší zájem. To vše jsou důvody, proč církev oceňuje přínos malých skupin křesťanů.

Věřící tak snáze prožívají víru jako styl života a ne jen jako nedělní chození na bohoslužbu odtrženou od zbytku týdne.

Společenství potřebují všechny generace lidí. Potřebujeme nacházet oporu, sdílení, pomoc, inspiraci, společnou modlitbu. Proto se mluví o nutnosti, aby malá společenství vytvářeli také kněží mezi sebou a s laiky.

I přes lidskou klopotnost jsou setkávání ve společenstvích důležitá, protože je v nich možné zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána. Jak sám Ježíš řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

Z knihy Dar společenství církve