Historie

Obsah této stránky:

• Kostel sv. Marka a fara
• Kaple sv. Floriána
• Zvonice farního kostela sv. Marka
• Knínické kříže a boží muka

Kostel sv. Marka

Nejvýznamnější knínickou památkou je farní kostel sv. Marka. Nachází se na vyvýšeném místě starého hradiště. Nad ním je hřbitov a pod ním fara. Z městečka vedou nahoru ke kostelu kamenné schody. Do Knínic jsou přifařeny obce Vážany, Sudice a Šebetov. Kostel je evidován v ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem 0467. Byl vystavěn v letech 1805 až 1806 nákladem 5 574 zlatých 27 krejcarů jako neorientovaná jednolodní stavba (tj. stavba, v níž není oltář na východní straně kostela), s půlkruhovým závěrem kněžiště a čtyřbokou věži nad průčelím v místech, kde dříve stával chatrný kostelíček stejného zasvěcení pocházející z doby kolem roku 1097, který spravovali mniši benediktinského kláštera Hradisko u Olomouce. Kostelík stával proti kamenným schodům rovnoběžně s farou vystavěnou roku 1097 a byl zbořen roku 1802. Stavba byla provedena z důvodu stálých oprav zdiva způsobených sesuvem půdy. Polovina základů byla zbudována na zemině jíl-slín, druhá část na slepenci zvaném místně „steklina“.
V sousedství nového kostela stával dříve kostelík sv. Markéty, který byl při stavbě nového kostela rozebrán. Zachovalo se pouze bývalé kněžiště užívané dosud jako márnice. Protože věž nového chrámu nebyla dimenzována na zatížení velkými zvony, byla u něj koncem 18. století zbudována dřevěná zvonice, do které byly z důvodu bezpečnosti tři kostelní zvony přemístěny.
Uvnitř kostela se nachází řada zajímavých a cenných památek, z nichž za zmínku stojí na evangelní straně lodi se nacházející kazatelna zdoby kolem roku 1802 – 1806 a na epištolní straně pak z téže doby pocházející křtitelnice. Po stranách hlavního oltáře je umístěno několik cenných soch. Na evangelní straně je to sv. Václav z třetí čtvrtiny 18. století, na epištolní straně socha sv. Floriána z druhé poloviny 18. století. Z konce 18. století pochází socha sv. Barbory a socha Krista na evangelní straně lodi a socha Panny Marie na epištolní straně lodi. Z 18. století je také nástolní kříž za hlavním oltářem. Nejstarší památkou je pak zvon z roku 1556 zhotovený mistrem Filipem z Vyškova.
V roce 1829 byla pod kostelem vybudována rodová hrobka hrabat Strachwitzů. V současné době je vchod do hrobky chráněn masivní kovanou železnou mříží ozdobenou písmenem S a ručně tepanou hraběcí korunkou, a dále obrovským náhrobním kamenem, do kterého je vytesán erb hrabat Strachwitzů. Nad ním je na žlutě natřené a zubem času již značně poničené čelní stěně umístěna nástěnná malba dvou vznášejících se andělů nesoucích latinsky psaný nápis Reguiescant in páce. V roce 2004 vyšel v týdeníku blanenského okresu Týden u nás článek JUDr. Leoše Vaška nazvaný Za tajemstvím knínické hrobky, v němž autor zveřejnil jména osob pohřbených v kryptě. Seznam pořídil koncem 20. století, kdy byla hrobka u příležitosti sjezdu rodáků na dva dny zpřístupněna veřejnosti. Píše se v něm:

„Krypta ve tvaru kříže ukrývá dva kamenné sarkofágy a čtyři kovové rakve.
1) Sarkofág v levé části niky proti schodům: Gabrielle Mechtilde Maria Magdalena Antonia Strachwitzová, zemřela 27. 11. 1828 ve věku jeden a tři čtvrtě roku.
2) Sarkofág v pravé části niky: Maria Antonia Karolina Josefa Strachwitzová, zemřela 29. 11. 1928 ve věku 7 měsíců.
3) Rakev mezi sarkofágy: Atala, manželka Mauritze Strachwitze, rozená svobodná paní Erstenbergová znm Freyenthurm, zemřela 5. 12. 1864 ve věku 58 let.
4) Rakev uprostřed přední řady: Richard Fridrich Herrmann Maria hrabě Resseguier von Miremont (syn Adriana Resseguiera a Herminy Strachwitzové), zemřel 8. 4. 1862 ve věku 2 měsíců.
5) Zbývající dvě schránky po obou stranách předešlé nejsou označeny jmény zemřelých, V jedné z nich jsou ostatky Magdaleny svobodně pani Erstenbergové, zemřelé 22. 3. 1868 ve věku 92 let ve Vídni.
6) V poslední rakvi s největší pravděpodobností spočívá v blízkém sousedství svých nejbližších příbuzných Mauritz Karl Wilhelm Anton Strachwitz, zemřelý v roce 1881 ve věku 77 let.“

V nejstarších zápisech knínické obecní kroniky z roku 1899, které pořídil dle prastarých listin tehdejšíknínický starosta Tomáš Koutný, je o stavbě kostela uvedeno: „ V roku 1805 začal se též stavěti nový kostel a pokročeno v tom roku se stavbou tak daleko, že se do zimy dostala pod střechu. V roku 1806 byl kostel již tak upraven, že se mohl 24. srpna vysvětiti od pana děkana Hitšmana z Boskovic. V roku 1807 byl kostel úplně hotový. Přes ten celý čas chodilo se do kostelíčka sv. Markéty, který stál tam, kde je nynější hřbitov. Voda k stavbě kostela vedená byla z Podjančí po korýtkách, kteréžto zařízení stálo 215 zlatých. Starý kostelíček sv. Markéty musel se, jak stará listina praví, pro nezbednost zbořiti na pomoc stavby nového kostela, ale nebylo toho zapotřebí. V tom čase vyhořel pivovar v Šebetově a odvezena křidlice z kostelíčka zbořeného do Šebetova na pokrytí pivovaru a nový kostel pokryt novou křidlicí, která byla špatná a mnohá léta ze střechy padala, což novou křidlicí muselo nahrazeno býti. V roku 1864 zbořena stará kostnice naproti sakristie a opravena z toho zeď kolem kostela.“

 

Fara

Je poprvé zmiňována kroku 1097. V roce 1602 byla katolická, do roku 1784 byla inkorporována klášteru Hradisko. Jedná se o jednopatrovou, poměrně rozsáhlou budovu, stojící čelně ke kostelu.

 

 

Kaple sv. Floriána

Kaple sv. Floriána byla postavena po velkém požáru obce v roce 1695 za hradišťského opata Norberta z Počenic. Informovala o tom kamenná destička, která byla při té příležitosti zasazena do průčelí kaple. Její nápis zněl:
„Léta Panie 1695. Za slavného panováni důstojně velebného, urozeného a vysoce učeného pána, pana Preláta Norberta Alexiusa z Počenic, řádu S. Premonstrátského opata kláštera Hradiště, J. M. císařského rady a téhož S. řádu jeneral. Vicarii. S pomoci výše oznámené vrchnosti poctivá obec městečka Kynic vystavěla tuto kapličku ke cti Pánu Bohu sv. Florianu, mučeniku, a sv. Agatii Panně a mučedlnici Boží. Šťastně dokonáno dílo to dne 19. zaržie.“
O vzniku kaple se nám dochovalo v obecním archívu následující povídání:
„Stará pověst vypravuje, že v Knínicich žila v 17. století rytířská rodina Čejku z Olbramovic, které náležel starodávný dům na Vanovské ulici, kde počátkem 20. století stávala čísla 89. a 90 a vino a pivonálevna, dále pole za Vanovskou ulicí a pivovar, který stával na místě, kde se ve 20. století nalézaly rolnické usedlosti č. 14 a 15. V tomto pivovaře prý jistá osoba ženského pohlaví z rodu Čejkových zavinila svou neopatrností v roce 1690 požár, který strávil 42 domů. Po tomto velikém požáru byly domy ze dřeva opět vystavěny a spolu s nimi byly v předu vystavěny žudry, spočívající na dřevěných sloupech, pod kterými se mohlo vedle domu volně choditi. Tyto žudry sloužily při hospodářství za sýpky pro obilí. Po tomto velikém požáru požádali tehdejší obyvatelé knihničtí, by jim bylo dovoleno vystavěti novou kapli na začátku městečka ku cti a chvále sv. Florianu, aby Bůh na přímluvu sv. Floriana po všechny časy městečko od zhoubného požáru chránil, což tak, jak nápis na kamenné desce na kapli sv. Floriana dosvědčuje, provedeno bylo.“
Kaplička je drobná, avšak umělecky velmi významná barokní stavba architekta G. P. Tencally. V již citované publikaci Pavla Šafránka a Přemysla Reibla je odborně popsána následujícím způsobem:
„Jedná se o jednolodní podélnou stavbu s trojbokým závěrem. V průčelí se nachází vchod završený půlkruhem s orámováním a ušima v horní části. Po stranách podložené pilastry s římsovými hlavicemi nesoucími dvojité kládí a profilovanou hlavní římsu. Nad průčelím pravoúhlý nástavec s pravoúhle zalamovaným zrcadlem, završený trojúhelníkovým štítem. Po stranách nástavce volutová křidla. Ve výplni nástavce umístěn nápis. Boční fasáda členěna oběžnou rámovou lišenou. Střecha sedlová, nad závěrem zvalbená. Loď zaklenuta valenou klenbou s třemi výsečemi. Kaple je pozoruhodnou, architektonicky velmi cennou raně barokní stavbou z roku 1695. „
V srpnu 1965 se kaplička dočkala rozsáhlých oprav. Byla odstraněna zeď, která ji obklopovala, opravena střecha, omítka, dubové dveře a kaple byla nově natřena. Opravy prováděl z iniciativy knínického faráře Václava Suchého památkový úřad. Další opravy proběhly v roce 1995. Prováděla je firma KKŠ Boskovice, které za ně byla vyplacena částka 84 000 korun. Dalších 20 000 korun bylo proplaceno firmě Sika Němčíce za zhotovení a upevnění kovové mříže ke vchodu, čímž byl vnitřek kapličky zabezpečen před případnou loupeží. Obecní úřad se podílel na opravách částkou 40 000 korun. V seznamu kulturních památek je kaple vedena pod evidenčním číslem 0469.

Zvonice farního kostela sv. Marka

Zajímavým dokladem lidové architektury 19. století je zvonice farního chrámu sv. Marka, která byla postavena severovýchodně od kostela jako provizorní stavba pro tři zvony z narušené kostelní věže. Má čtvercový tvar a každá strana má 3 kulatá volná okna. V seznamu chráněných kulturních památek je vedena pod č. 0468. Podle vzpomínky hajného Ševčíka, kterou zaznamenal perem knínický rodák a písmák Josef Filip, jde o poctivou práci místních tesařů. Do jejích trámů je vysekán letopočet 1892. Vjiž jedenkráte citované publikaci Pavla Šafránka a Přemysla Reibla Sakrální stavby okresu Blansko, je zvonice popsána následujícím způsobem:

„ Ve svahu za kostelem je umístěna nízká čtvercová dřevěná zvonice s jehlanovou střechou zakončená kuželkou s prodlouženým dříkem. Zvonici tvoří dřevěná kostra na kamenné podezdívce pobitá svislými prkny. Uvnitř stojatá stolice na zvony, rozdělená do tří poli. V konstrukci stolice použito tesařské i hřebíkové vazby. Podlaha zvonice dřevěná, fošnová. Ve stěnách prořezána na každé straně tři obdélná okénka s obloukem a nad nimi tři kruhové kajutové otvory. Vchod v průčelí kryt sedlovou stříškou, vvnášenou dvěma svislými kulatými sloupky zapuštěnými do prahu na schodech. Všechny okenní otvory lemovány dřevěnou šambránou. Zvonice je dokladem lidové architektury 19. století.“

Podle knínického písmáka Josefa Filipa byly ve zvonici původně umístěny tři zvony, z nichž dva, tzv. „mužský“ z roku 1718 vážící 600 kg a „dětský“ z roku 1740 vážící 152 kg, byly v roce 1916 zrekvírovány pro vojenské účely. Poslední ze zvonů, „ženský“ pocházející z roku 1556, vážící 404 kg, zůstal zachován až do dnešních dnů. První zvon byl ulit ke cti patrona sv. Marka z darů všech farníků a dobrodinců městečka Knínice. Měl následující nápis:

TENTO ZWON PRZELITY GEST KE CZTI S. MARKA EWANGELISTY PANIE S NAKLADEM WSSECH FARNIKV A DOBRODINCZV W MIESTECZKV KNIHNIC. 1718.
Na plášti bylo napsáno:
SVB REGIMINE RMI. AC AMPLI. D. DNI. BENEDICTI BÖNISCH LIII. ABBATIS GRADISENSIS ETC. HVIVS ECCLE. KNIHNICENSIS PATRONI S. S. THLIAE. DOCTORIS.
V zadu:
EXISTENTE PAROCHO P. MARTINO CZECH P. G. S. S. THLIE. DOCTORE GEORGIVS FRANCISCVS REIMER FECIT OLOMVCY.

Nejmenší „dětský“ zvon měl následující nápisy:
NAKLADEM FARNIHO CHRAMU PANE KNIHNICZKEHO S. MARKA EWANG.
Na plášti byl nápis:
SUB REGIMINE REVERENDIS. PERILLVS! AC AMP. D. D. NORBERTI VMLAVF SS. THLIE. DOCTOR. GRADICENSIS PATRONI ECL. KNIHNICENSIS!
V zadu bylo uvedeno:
REFUSA ET HONORI VIRGINIS MARIE DICATA.
Při spodní obrubě bylo vyryto:
A. 1740 EXISTID TEMP. PAROCHO. P. MAURICIO WAGNER GRADIC. SS. THLIE! DOCT. OLAVS OBERG FECIT OLOMVCY.

Poslední ze zvonů „ženský“ byl pořízen obcí za knínického purkmistra Kalandry a rychtáře Vondrušky. Má nápis:
TENTO ZWON SLIT DO MIESTECKA KNIHNIC ZA PVRMISTRA KALANDRI A WONDRVSSKI RICHTARZE NENECHAWEI PLACZICIHO BEZ POTIESSENI LETHA PANIE 1556.
V zadu na čtyřhranné tabulce čteme:
MISTR FILIP Z WISSKOWA LIL SWON TENTO S POMOCI BOZI.
Ve 20. století mu bylo vyměněno srdce a svému účelu slouží velmi dobře až do dnešních dnů.

V době první světové války byly z knínické zvonice zrekvírovány pro vojenské účely dva zvony, zachován zůstal pouze jediný. Na přání mnoha občanů se po válce usnesl kostelní konkurenční výbor, jehož předsedou byl v té době A. Sekanina, pořídit dva zvony nové. Za tím účelem byla vypsána soutěž, z níž vyšla vítězně německá firma v C honílově v Čechách, které bylo ulití nových zvonů zadáno. Ty dostaly jména Marek a Maria. 29. května 1925 byly na svátek Všech Svatých znovu umístěny do zvonice. Na slavnost s tím spojenou vzpomínala v roce 2005 knínická rodačka paní Jitka Říhová následujícím způsobem:

„V Knínicích jsme měli tři zvony. Dva velké a jeden menší – umíráček. Zemřelému se zvonívalo malým zvonkem a druhý den všemi třemi. Ty byly staré několik set let (1556, 1718, 1740). Žel za první světové války Rakušáci oba velké zvony sebrali pro válečné účely a roztavili na kanóny. Za první republiky shromáždili občané peníze na nové. Pamatuji se na jejich slavný příjezd a svěcení. Byly dovezeny vlakem na zastávku, kde byly přendány na ověnčené vozy a se slávou a za doprovodu celého průvodu vezeny nahoru ke kostelu na zvonici. Byla to veliká slavnost. I já jsem doprovázela průvod s ostatními děvčaty jako družička (po kenicke dróžka). Pamatuji se na to dodnes. Žel za druhé světové války Knínice zvony opět pozbyly a zůstal jen jeden jediný, který je tam dodnes. Až do roku 2000 jsme měli zvoníkem ochotného důchodce pana Dufka. Bydlel poblíž hradiska a pravidelně zvoníval. Po jeho odchodu k dceři do Boskovic zmlkl i tento poslední zvonek, protože nebylo nikoho, kdo by zvonil. V roce 2002 se proto zavedla automatika.“

Na smutnou událost spojenou s rekvizicí zvonů v době první světové války vzpomínal v červnu 1995 v Knínickém zpravodaji Josef Filip následujícím způsobem. V době, kdy k události došlo, byl žáčkem prvního ročníku obecné školy v Knínicích.

 „Chodil jsem prvý rok do obecné školy – tehdy v Panském sadě. Učitelka Aloisie Ševčíková z Okrouhlé nás prvňáčky i starší žáky vzala na Hradisko podívat se na přemístění zvonu ze zvonice na silnici. Demontáž prováděli dva vojáci za asistence místního strážníka T. Barvy a četníka šebetovské stanice F. Formana. Oba zvony se pomalu posunovaly po fošnách k cestě pod kostelem. Malý zvon se za ryčného zvukobití překutálel z Hradiska na silnici. Druhý zvon „mužský“ se však zaklínil za tehdy mladé javory a nebylo možno jej k dalšímu posunu na silnici vyprostit. Hajný, bydlící vedle, přinesl s pomocníky opač zvanou rampalu (krov). Po odkopání zeminy vojáci zvon pomocí trámu (krovu) vyprostili. Zvon se za velkého rachotu řítil z prudké stráně k silnici. Prolomil šraňk, ohradu a spadl do rybníka „Brudně“. Přítomní mladí (staří muži byli na vojně) si hlasitě pochvalovali, že zvon zůstane v rybníce až do konce války. Zapadl totiž do bahna, takže nebylo vidět ani jeho vršek. Odpoledne však přijely dva páry koní z Mořicova dvora a pod vedením hlavního odvozce Machajna pomocí řetězu zvon vytáhly na silnici. V té chvíli někdo zazvonil na zbylý zvon (asi kostelník Laštůvka) a v zápětí se sem seběhl velký počet lidí. Dívali jsme se ze stráně Hradiska na nakládání zvonu pomocí trámů – lih. Na vůz plaťák se vyšplhal obecní chudý Tomáš Burda, rodným jménem Vávra, který vytáhl z kapsy šutrák (kus kamene) a pronesl: Sbohem, zvone, dobřes nám slóžel. Lóčim se s tebó ve jméno Otce, he syna, svatýho docha.“ Nebyl to teatrální projev. Všem přítomným zaslzely oči i my, děti, jsme za hlubokého ticha zaplakaly … Zvony pak byly v roce 1925 opět pořízeny nákladem farníků a žel, znovu v roce 1943 zrekvírovány pro vojenské účely nacisty. Tentokrát se odvoz konal v naprosté tichosti. Bohužel k pořízení nových zvonů nedošlo. Bránila tomu těžká doba nesvobody a příprava založení kolchozu (JZD), což se uskutečnilo 9. září 1957. Nyní, když dochází ke generální opravě věže kostela, postavení nákladného lešení až po špičku věže, lze o pořízení dvou zvonů na doplnění zvonice uvažovat. Je zde však jedna překážka. Věž kostela byla stavěna po napoleonských válkách, či bitvě tří císařů u Slavkova. Nebylo pálených cihel, které by zajistily pevnost věže. Možnost vyztužení či zpevnění věže při letošní opravě kostela je možné jen za velké obětavosti farníků a příznivců. Hlas i funkci zvonů jsem několikrát připomenul v projevech u hrobů zemřelých občanů. Moji předkové, Filipové, byli nepřetržitě přes 150 let kostelníky v Knínicích. Od roku 1627, při popravě odbojníků, se jim dostalo před ostatními mírnějšího trestu, upuštění od popravy s podmínkou, že budou jako sousedé fary kostelníky. Vydáním tolerančního patentu z roku 1781 závazek zastávání funkce kostelníka skončil. Nechť zvon nadále plní své poslání. Živé svolává do kostela a mrtvých želí.“

Knínické kříže a boží muka

Zajímavými sakrálními památkami jsou také četné kříže a boží muka rozesetá porůznu buď přímo v obci nebo na jejím katastru na okraji polí, či úvozových cest. O historii vzniku některých z nich se můžeme dočíst něco málo přímo z nápisů na jejich podstavcích, o jiných se zase zmiňují drobné poznámky v obecní kronice. Nejstarší zápisky pocházejí z roku 1899 a na základě starodávných, v té době ještě v obecním archivu dochovaných listin, je zaznamenal tehdejší knínický starosta Tomáš Koutný. Z jeho záznamů se dovídáme, že v roce 1800 byly postaveny na katastru obce tři kříže. První za Vanovskou ulicí, druhý s obrázkem sv. Jana a Pavla na pastvisku a třetí naproti domku čp. 31 u Švábenských. První dva byly pořízeny nákladem městečka Knínice, stavbu třetího uhradil ze svých prostředků tehdejší knínický rychtář Martin Krenar.
Z dalších zápisků se pak dovídáme, že když se v roce 1902 začal zalesňovat příhonek byl následujícího roku přemístěn kříž, který stával po řadu let naproti domku Švábenských, k silnici nad školu. Na místě původního kříže nechala zbudovat Anna Davidová z čp. 9 nákladem 600 korun kříž nový. Další kříž postavil v roce 1903 na svém pozemku za ulicí u Panáčkového úvozu Antonín Kozlovský z čp. 2. V roce 1904 pořídil vlastním nákladem na svém pozemku na díle u Vanovska kříž zvaný nad kruhama i František Synek z čp. 95.
Nejstarší kamenný kříž, který pochází z roku 1611, stával původně spolu s obrovským kaštanem na malinkém kopečku na knínickém náměstí. V roce 1940, kdy byl kopeček rozvezen, byl kříž přemístěn před Nechutovy čp. 82. Počátkem května 1940, kdy byla na katastru obce na několika místech rozšiřována silnice, byl přemístěn na její západní okraj i kříž na Josífku.  Po levé straně vchodu do kostela stojí kamenný kříž z roku 1884, který sem dali v tomto roce umístit manžele Klemsovi ze Šebetova. V dolní části podstavce je umístěn nápis:
„Ke cti a chvále Boží postavili Florián a Anna Klems ze Šebetova v r. 1884.“
Další železný, stříbrně natřený kříž s letopočtem 1900 je umístěn na kamenném podstavci na přilehlém hřbitově. Za vesnicí se nachází po levé straně cesty vedoucí k objektům zemědělského družstva žulový kříž z roku 1932, o čemž nás informuje nápis na jeho podstavci. O kousek dál stojí po pravé straně silnice nově opravená boží muka se zajímavou stříškou, která jsou vedena v seznamu nemovitých kulturních památek pod evidenčním číslem 0472. O historii jejich vzniku však jakékoliv informace chybějí. Nevíme, kdy byly postaveny, kdo byl jejich tvůrcem, ani za jakým účelem vznikly. Na dalším kamenném kříži, nacházejícím se na katastru obce, si můžeme přečíst:
„Pochválen buď Ježíš Kristus. Ku cti a chvále boží věnuje rodina Hochova z Knínic.“
A takových křížů je kolem obce porůznu rozeseto ještě několik.
V roce 1997 prošla nákladnou opravou socha sv. Jana Nepomuckého nacházející se uprostřed obce. Dílo pochází z roku 1899 a na jeho podstavci je umístěn nápis následujícího znění:
„Socha tato postavena jest nákladem Veroniky Sedlákové v Knínicích roku 1899.“
Plastiku daroval obci pan Pavel Martínek z čp. 110, který ji zdědil po předcích své maminky. Oprava sochy byla svěřena panu Leitgebovi z Blanska a náklady s tím spojené si vyžádaly částku 30 tisíc korun. Svatý byl i s podstavcem podélně rozřezán, obě části byly očištěny, a poté byla ještě provedena jejich celková konzervace. Současně s tím došlo také k výměně středových čepů, které byly nahrazeny nerezavějícím materiálem. Poté byly obě části sochy opět slepeny a usazeny na původní místo. V roce 1999 prošla rozsáhlou rekonstrukcí také vzácná socha sv. Josefa pocházející z roku 1738, která je vedena v seznamu kulturních nemovitých památek pod evidenčním číslem 0471. Finanční náklady s její opravou spojené si vyžádaly částku 150 000 korun. Významně se na nich podílel Okresní úřad Blansko, který poskytl dotaci ve výši 75 000 korun. Restaurátorské práce byly svěřeny opět osvědčenému blanenskému restaurátorovi panu Leitgebovi.
Zajímavou historii má také Pomník padlých v obou světových válkách. Jeho stavba byla schválena na slavnostní schůzi obecního zastupitelstva konané 21. října 1928. Do horní části pomníku byl vytesán nápis, který navrhl knínický vlastivědný pracovník a učitel zdejší školy Alois Ferulík: „Vy, kteří volni doma žijete, vzpomeňte nás, svých příbuzných a přátel, odpočívajících v cizí zemi a pamatujte na to, že jsme umírali ve víře, že si budete vážit a svorně a tvrdě hájit svobody, která vzkvetla z našeho utrpení.“ Pod nápisem je letopočet 1914 – 1918. Dolní část pomníku nese jména 24 knínických občanů, kteří padli na bojištích první světové války nebo zemřeli na její následky. Jsou to: Florian Adam, Josef Bílek, František Filip, Alois Hadáček, František Hrazdíra, Ludvík Jakubec, Florián Janda, Tomáš Janda, Alois Krajíček, Josef Krajíček, Josef Odehnal, František Prchal, Ludvík Přichystal, Jaroslav Pulec, Josef Pulec, František Staněk, František Stříž, Alois Ševčík, Antonín Ševčík, Antonín Škrabal, František Škrabal, Rudolf Tomášek, Josef Vašíček, Tomáš Zemánek.
Z obecní kroniky se dovídáme, že pomník byl slavnostně odhalen v předvečer oslav 10. výročí vzniku samostatného československého státu 27. října 1928, kdy se u něj konal vzpomínkový večer na oběti první světové války. Od pomníku šel průvod na Jozífek, kde byla zapálena vatra a uspořádán slavnostní ohňostroj. Následující den dopoledne se kníničtí občané znovu sešli u pomníku na slavnostním shromáždění, na kterém promluvil o vzniku samostatného Československého státu kronikář obce Alois Ferulík. V dalších zápiscích je uvedeno, že 18. listopadu 1934 byla u pomníku zasazena z podnětu Dorostu republikánské strany Švehlova lípa. Akce se zúčastnilo velké množství knínických obyvatel a všechny děti zdejší školy. Po slavnostním projevu, který přednesl poslanec Martinásek, převzal jménem OU lípu do opatrování starosta obce František Krejčíř. Na jaře 1935 byla kolem pomníku padlých zřízena ještě zahrádka. Větší část nákladů s tím spojených uhradila obec, menší finanční částkou se podílel také dorost republikánské strany, který k tomu účelu věnoval peníze získané z výtěžku Švehlovy slavnosti.
Velmi vzácnou venkovskou památkou první kategorie vedenou ve státním seznamu nemovitých památek pod evidenční číslem 0473 je dům Hrouzových čp. 34. Do skupiny památek druhé kategorie je zařazen pod evidenčním č. 0474 také dům čp. 116.

Převzato z www.kninice.cz (upraveny nepřesnosti)