POSTNÍ MODLITBA
POSTNÍ MODLITBA
Drazí přátelé, dostalo se mi několika žádostí, zda by postní modlitba, která vychází v papírové formě nemohla být přístupná i v elektronické. Někteří z vás také vyslovili přání, že by se chtěli vrátit k textům předchozím, které se na ně nedostaly v z důvodu špatného odhadu zájemců. Proto bylo jen dílem okamžiku dát tuto modlitbu k dispozici.
Kromě úvodního slova, které je stejné jako na letáčku, pak máte k dispozici texty Písma a úvahy nad nimi. Texty a úvahy jsou připojeny jako text ihned za úvodním slovem.
Dostává se Vám do rukou možnost přípravy na Velikonoce formou modlitby jednotlivců anebo společenství. Její základ je převzat z Novény o Křtu, která vyšla jako pastorační pomůcka k roku křtu, který je součástí přípravy na jubileum příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.
„Oslavy cyrilometodějského milénia před 150 lety byly příležitostí k velké náboženské i národní obrodě. Bohaté plody tehdejších oslav přičítáme nejen Boží milosti, ale také dobré přípravě, která tehdy trvala několik let, a zapojení velkého množství věřících. Pohled na českou společnost a i církevní společenství u nás ukazuje, že zase potřebujeme velkou náboženskou obrodu. Žádný z nás nemůže rozhodovat za druhé, a proto i s obrodou církve a národa musí začít každý sám u sebe, vždyť stále platí nerudovské “bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Spojíme-li své síly a o obnovu se přičiníme společně, sklidíme bohatou úrodu.
V prvním roce přípravy se zaměříme na svůj křest, který je nejdůležitějším okamžikem našeho křesťanského života. Promyslíme křestní závazky, abychom se k nim mohli znovu zodpovědně přihlásit. Nemá však jít jen o zbožná rozjímání, ale i o vážné změny v našem životě, protože na nesmírný dar, který jsme ve křtu dostali, je nutné adekvátním způsobem odpovědět. Už nyní je třeba začít žít jako skutečné Boží děti. Proto je nejdůležitější a podstatnou součástí této přípravy pravidelná modlitba. Půjde-li v ní o pravdivé otevírání se Bohu, Boží království poroste v nás a změní se i svět, protože v něm přibude lidí obnovených Kristem. U něho není nic nemožného, ani obrácení našeho národa. Od nás čeká víru a spolupráci… Bůh se nenechá zahanbit a dá nám ještě více, než se sami odvažujeme vyprošovat.“
+ Jan Graubner
metropolita moravský
citace převzata z: Novéna o Křtu, nakl. Poustevník, České Budějovice 2011
První rok tříleté přípravy na jubileum příchodu svatých Cyrila a Metoděje je věnován křtu. Jako naše křesťanská tradice začala jejich prací na Velké Moravě, tak náš osobní křesťanský život začíná křtem. Je proto namístě si ho připomenout. Tomu je věnována modlitba, kterou chceme prostor naší farnosti naplňovat.
Modlitba je v křesťanství prastarý způsob jak se připravit na nějakou velkou událost. Chceme-li dobře prožít nějakou slavnost, musíme se připravit. Nejde jen o vnější záležitosti, jak to známe z chystání Vánoc nebo svatby. Ty nás mohou dokonce natolik zahltit, že nám unikne to nejdůležitější, možná i to jediné nutné. A tím je usebrání mysli a otevření srdce. Prvé znamená pochopit hloubku a závažnost toho, nač se chystáme. Druhé nám umožňuje jít vstříc dané události s radostí a očekáváním. Když čekáte milého hosta, jistě uklidíte místnost, kde bude bydlet, a dáte tam květiny, aby ji našel vyzdobenou. Právě tak se máme starat o své srdce, které je tím nejvlastnějším místem, kde hosta přijmeme.
Postní doba, kterou prožíváme, je dobou přípravy na Velikonoce. Tato doba je svým číslem symbolická. Odvoláváme se na čtyřicet let, které proběhly od vyjití Izraele z Egypta do jeho vstupu do zaslíbené země, z otroctví do svobody. Do pravé, duchem a zlozvyky otroctví nepoškozené svobody přicházejí noví Izraelité, ne ti, kteří vyšli z Egypta. Odvoláváme se dále na čtyřicetidenní půst Kristův, který následoval po jeho křtu v Jordáně a předcházel jeho veřejnému vystoupení. Silné symboly zastínily všeobecné pojetí starých kultur, o něž se opřela starozákonní tradice, že lidské těhotenství trvá 40 týdnů.
Chceme se při této přípravě nechat vést třemi základními myšlenkami.
- Je to příprava na Velikonoce. Slavení Velikonoc každým rokem je velký dar, při kterém opětovně prožíváme svatý děj, který nám přinesl spásu. Velikonoce jsou pro nás – Slavnost našeho vykoupení. A vždy přinášejí něco nového do našeho života.
- Zvláště pečlivě se chceme připravit na obnovu svého křestního slibu. Mnozí z nás si tuto událost nepamatují, protože jsme byli malými dětmi a nemůžeme si pamatovat obsah slibu, který za nás složili rodiče. Závažnost jeho obsahu nám může někdy trochu (někdy i více) unikat. Křest a slib je osobní smlouva mezi mnou člověkem a Bohem. Slib je snadné vyslovit, ale obtížné je mu dostát. V této přípravě máme znovu objevit tu hloubku a smysl slibu, který jsme přijali za vlastní.
- Objevit mnohotvárnost daru, který jsme ve křtu přijali. Co všechno jsme vlastně přijali a co pro nás tato svátost znamená. V jednom ohledu ohromující zjištění, že jsme přešli z čistě biologického života do života, který není omezen smrtí. V druhém směru se prostírá oblast lidské důstojnosti, spojené s trojím úřadem Kristovým – jsme učiteli, kněžími a králi. Ve třetím ohledu objevujeme prostor temnoty okupovaný Božím nepřítelem, kam jsme posláni. Ve čtvrté směru leží prostor naší lidské svobody, která je velmi křehká a zneužitelná. Mohlo by nás to vyděsit, a proto pohlédneme nahoru nad sebe, kde stojí nebesa a na nich ten, který nás přijal za své děti, i ten, který za nás zemřel aby nás vykoupil a dále pak jeho matka a velké množství andělů určených nám k pomoci. Tam vyvěrá pramen milosti, pramen Ducha svatého, Láska, která nás chrání a vede.
Každý si můžeme nastavit svůj osobní program modlitby, proto i schéma, které je zde uvedeno je rozděleno na tři stupně. Tři hvězdičky jsou minimum – jakýsi základ. Dvě hvězdičky jsou rozšířením programu. Třetí stupeň je označen jednou hvězdičkou a to je nejúplnější program.
Schéma jednotlivých modliteb je následující:
Ráno
***Znamení kříže
***Modlitba 1
** Modlitba 2
** Otče náš,… Zdráva s Maria…
Poledne
***Modlitba 1
** Otče náš, … Zdrávas Maria…
Mezi dnem
** Otče náš,… Zdrávas Maria…
** Četba a úvaha
** Modlitba 2
** Modlitba (3, 4 nebo 5)
** Sláva Otci…
Večer
***Znamení kříže
***Modlitba 1
** Otče náš,… Zdrávas Maria…
* Litanie – přímluvy
** Modlitba 2
** Sláva Otci…
Při minimálním programu se krátce pomodlíte, při rozšířeném se pomodlíte i během dne a při úplném vložíte večer krátké litanie. Tři stupně programu jsou nastaveny podle časových možností jednotlivců nebo skupin.
Modlitba je okamžikem setkání s Bohem a s druhými. Proto je jednou z možností také vytvořit malá společenství – skupinky, rodina atd., které by si vzaly za svůj střední program modlitby. V rodině se při četbě a úvaze může mnohé dětem vysvětlit. Ve společenství může dojít třeba i k diskuzi na určité téma. Pokud nás texty přivedou k vlastnímu zamyšlení pak jistě splnily svůj úkol. Naučí nás také shromažďovat se a mluvit spolu o důležitých tématech našeho života s Kristem a v Kristu. Otevírat se druhým a ukazovat bohatství duchovního života.
V duchovním životě a v modlitbě je třeba mít pravidelnost. Nenakládejte si zbytečně velká břemena, tzn. pokud vím, že nebudu mít mnoho času spokojím se s minimálním programem. Modlitba je pro člověka, nikoliv člověk pro modlitbu. Je lépe někdy program rozšířit než být ve stresu, že něco z toho nestíhám. Ještě jedno ujištění – každá i sebemenší modlitba má svou velkou hodnotu. Bůh ji slyší a ví, že se k němu obracíte a proto ji vyslyší. I jedinou krátkou modlitbou jste zapojeni do společenství těch, kteří modlitbu konají.
Převzato a upraveno z: Novéna o Křtu, nakl. Poustevník, České Budějovice 2011
Síla modlitby spočívá v osobní angažovanosti jednotlivce nebo společenství. Čím více lidí prosí o jednu věc, tím spíše jim to nebeský Otec dá.
o.Petr, farní vikář
Jednotlivá čtení a úvahy jsou vždy přiřazeny konkrétnímu dni v týdnu.
Vždy je na prvním místě uveden den a datum, ke kterému příslušné čtení patří. Pod ním je uvedeno motto, které je spojeno s texty a úvahami. Dále pak je text čtení, které je buď biblické, nebo z církevních otců či teologů, popřípadě z dokumentů církve. A poslední je úvaha, která má být jen motivací k vlastnímu přemýšlení.
Drazí přátelé, texty Písma jsou převzaty z nového vydání tzv. Jeruzalémské bible, která se v překladu místy odlišuje, od pro nás známého a rozšířeného ekumenického překladu Písma svatého.
Pondělí 21. března
Pomni člověče, že jsi prach … (Liturgie Popeleční středy)
ČTENÍ
Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “ (Mt 28, 18-20)
Chceme přemýšlet o křtu, prvé svátosti, kterou jsme přijali. Každá svátost je vazbou mezi nebem a zemí, člověkem a Bohem. Křesťanský Bůh se nechová jako vítěz, který by od poraženého člověka něco vyžadoval. Nabízí mu smlouvu jako svobodnému partnerovi. Už to je nepochopitelně velkorysé, protože co je člověk proti Bohu. Křest má charakter smlouvy a z obou stran jsou vysloveny závazné sliby. Jako vždy u svátostí je to smlouva zcela osobní. Jsem to já, přesně označený jménem, kdo do ní vstupuje. Jako každá svátost je i křest ustanoven a garantován Ježíšem Kristem. Také on přistupuje k našemu křtu zcela osobně, se svým jménem a svou lidskou tváří, kterou na nás hledí Bůh.
Křest jako každá svátost bere něco všedně pozemského, časově omezeného a vynáší to do věčné existence Božího života v nekonečnu nebes. V daném případě je to můj život.
Úterý 22. března
Pomni člověče, že jsi prach … (Liturgie Popeleční středy)
ČTENÍ
Každému člověku je určena tvrdá lopota. Těžké jho leží na Adamových synech ode dne, kdy vycházejí z lůna své matky, až do dne, kdy se navracejí do lůna matky všech. Trápí je předtuchy a v jejich srdci je bázeň, obírají se čekáním na den svého skonu. Od toho, kdo sedí na slavném trůnu, až po toho, kdo se plazí v prachu a popelu, od toho, kdo nosí purpurový plášť a korunu, až po toho, kdo se obléká do režného plátna: všude jen hněv a závist, soužení a neklid, strach ze smrti, prchlivost a rozbroje. I když člověk spí na lůžku, noční sen mu obluzuje vědomí znovu tím vším. Maličko, téměř vůbec si neodpočine; i ve spánku je jako za bílého dne pronásledován přízraky své fantazie jako někdo, kdo utekl z bitvy. Když je v nouzi nejvyšší , procitne a diví se pak, že není čeho se bát. Tak je tomu s každým tvorem, od člověka až po dobytek, ale na hříšného to dolehne sedmkrát. Smrt a krev, rozbroje a meč, pohromy, hlad, zkáza a bič. To vše bylo určeno svévolníkům, kvůli nim nastala potopa. Všechno, co je ze země, do země se vrací, a co je z vod, jde zpět do moře.(Sir 40, 1-11)
„Mluvil jsem k vám o tom, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli! Já jsem přemohl svět.“ (Jan 16, 33)
Víme dobře, že vše, co se rodí, jednou zemře. Bojíme se toho sami, bojíme se o své přátele a o své děti. Děsí nás zbytečnost a marnost života a přec ho milujeme. Je to beznadějné až do okamžiku, kdy uslyšíme radostnou zvěst, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Uprostřed všech nás smrti podrobených stojí vítěz nad smrtí a mluví o tom, že kdo bude pokřtěn, bude žít. Když uvěříme, že je to jeho smrt, co moc smrti zlomilo, a odvážíme se přijmout ji za svou, dostaneme i jeho vítězné vzkříšení. Křest je veliké drama, v němž se právě pro nás opakuje celé drama lidstva. Když pravdivě vyznáme své lidství a skloníme se před Bohem, zachrání nás ze smrti, do níž jsme se narodili. Bůh není nespravedlivý, je milosrdný. Odpustil Adamovi a Evě. Nám Bůh dědičný hřích neodpouští, protože jsme se ho nedopustili, ale vykupuje nás z něho, protože jsme se v něm a do něho narodili.
Středa 23. března
Pomni člověče, že jsi prach … (Liturgie Popeleční středy)
ČTENÍ
…v Kristu bylo dosaženo cíle zjevení a cíle lidstva, protože božství a lidství se v něm dotýkají a spojují, to současně znamená, že dosažený cíl není ustrnulou hranicí, ale otevřený prostor. Neboť sjednocení, které se událo v jednom bodě v Ježíši z Nazareta, musí zahrnout celé lidstvo, celého „Adama“ a proměnit jej v „Tělo Kristovo“. Pokud není dosaženo této naprosté úplnosti, pokud je omezena jen na bod, zůstává to, co se odehrálo v Kristu, koncem i počátkem současně. Lidstvo nemůže přijít dále a výše než je On, protože Bůh je to nejzazší a nejvyšší; každý zdánlivý pokrok mimo něj je pádem do prázdna. Lidstvo nemůže jít dále než on – natolik je Kristus koncem; ale musí vstoupit do něho – natolik je teprve pravým počátkem. (J. Ratzinger, Úvod do křesťanství, str.176-7)
Křest má liturgickou formu. Jsme obmyti posvěcenou vodou, pomazáni svatým olejem, jsme požehnáni slovy pronesenými knězem. To všechno ale není jen zástupný obřad, je to skutečná součást našeho života. Není to nic vnějšího a vnějškového.
V knězi u nás stojí Kristus, ne nějaký šaman divotvůrce. V žádném případě to není tak, že křtem je všechno provždy hotovo – polili nám hlavu a od té chvíle jsme lepší lidé, máme papír ke vstupu do nebe a můžeme si dělat, co chceme, protože před naším novým otcem se musí mít každý na pozoru. Jak hloupé, jak hnusné! Kolikrát jsme v mírné podobě něčemu podobnému dali průchod. V kolika případech jsme obřad prožili jako ozdobnou ceremonii a starali se jen o to, abychom nadělali spoustu fotek? Ne – ne! Kristus nezemřel na kříži, abychom si mohli beztrestně a bezstarostně hřešit, ale proto, abychom kvůli hříchu nezemřeli.
Křest je počátek nového života a právem ho můžeme přirovnat k početí. Je to okamžik, kdy je do nás zaseto zrno Kristova života. Jako po našem tělesném početí proběhne dlouhý tajemný vývoj plodu, až se konečně narodíme, tak nyní má v nás po celý život vzrůstat Kristova láska a ustupovat naše sebeláska, až nakonec dojdeme ve smrti ke zrození svého plného božského lidství.
Čtvrtek 24. března
Pomni člověče, že jsi prach … (Liturgie Popeleční středy)
ČTENÍ
Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít. Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. (Gn4, 9-15)
Ve křtu se nám dostává nesmazatelného znamení. Jsme děti Boží. Jsme označeni a pomazáni na krále a kněze, neboť jsme přijati do církve, Božího lidu, který nese dějinami Kristovo královské kněžství. Jako on máme učit, varovat, ohlašovat příchod Božího království, těšit, povzbuzovat, uzdravovat, mít soucit a ujímat se potřebných. Může být překvapivě tvrdou otázkou, zda je ono nesmazatelné znamení na nás pro druhé vůbec postřehnutelné. Je to otázka, kterou bychom si měli opětovně klást, zvlášť když tak rádi mluvíme o evangelizaci a přitom jsme tak málo stateční a donekonečna vedeme učené řeči o nové křesťanské identitě. Neměli bychom také zapomenout, že nesmazatelné znamení můžeme v sobě tak pošpinit, že to pro druhé bude neplatné zlomená pečeť. U Boha pak se stane strašným důkazem nevěry, zpronevěry a hříchu a my bychom pozdě zjistili, že jsme z pečeti Boží lásky udělali nesmazatelné znamení Kainovo.
Pátek 25. března
Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni. (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Veleb Jahva, má duše, Jahve, můj Bože, jsi tak veliký! Oděl ses nádherou a leskem, zahalil ses světlem jako pláštěm a jako stan rozvinuješ nebesa,… Zemi stavíš na základy, nezakolísá na věky věků. Propastí jí pokrýváš jako šatem, nad horami stály vody. Když pohrozíš, dávají se na útěk, při hlasu tvého hromu prchají; přeskakují hory, stékají po údolích k místu, kterés jim určil; stanovíš hranici, již nelze překročit, aby se opět nevrátily a nezaplavily zemi; … dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám k užitku lidem, aby si dobývali ze země chléb a víno, jež obveseluje srdce člověka, aby olej rozjasňoval tváře a chléb posiloval srdce člověka. Udělal měsíc, aby údobí vyznačoval, slunce ví, kdy má zapadnout. Jak četná jsou tvá díla, Jahve! Moudře jsi je všechna udělal, země je plná tvého bohatství. Chci zpívat Jahvovi, dokud jsem živ, chci svému Bohu hrát, pokud jsem na světě. (Ž 104, 1, 2, 5-9, 14, 15, 19, 24, 33)
Nebezpečím moderního světa plného aktivit a spěchu je, že snad všechno, co nás obklopuje, považujeme za samozřejmé. Je zvláštní, že máme tak úžasný rozum, a přitom zůstáváme tupě lhostejní ke stvoření, které je úžasné a mělo by nás vést k obdivu a radostnému úžasu, že tu je. Stačí malé zamyšlení a otevře se před námi dokonalost, propracovanost, důmysl a krása, že se tají dech. Donekonečna se můžeme obdivovat koloběhu vody, tomu, že zamrzá zeshora dolů, aby nevyhynuly ryby; střídání ročních období, tomu, že list odpadne teprve, když se uzavře cesta mízy; rozmanitosti orgánů v jednom celku těla, které je přesně identifikovatelné svou jedinečnou genetickou strukturou; tomu, že zraněné místo krvácí a krev se sráží, aby byl život trochu chráněn…
Sobota 26. března
Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni. (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí; nacházím jen soužení a strasti. Vzývám však Hospodinovo jméno: Hospodine, prosím, zachraň mi život! Hospodin je milostivý, spravedlivý, náš Bůh se slitovává. Hospodin je ochránce nezkušených: byl jsem vyčerpán, a dopřál mi zvítězit. Můžeš opět odpočinout, moje duše, neboť Hospodin se tě zastal. Ubránils mě před smrtí, mé oko před slzami, moje nohy před zvrtnutím. Před Hospodinem smím dále chodit v zemi živých. Uvěřil jsem, proto mluvím; byl jsem velmi pokořený. (Ž 116, 3-10)
Moderní lhostejný člověk je nevděčný. Všechno je samozřejmé. Je také znuděný a jedná jako rozmazlené dítě, které nic neví o hodnotě věcí. Neváží si života, neví pořádně ani, co to je. A přeci je život tak vzácný. V celém vesmíru se patrně vyskytuje jen na naší planetě a ještě ne všude. Je omezen na oblast vzduchu, která má výšku nějakých šest kilometrů. Oblast výskytu života je ve srovnání s rozsahem i jen sluneční soustavy nepatrná.
Navíc o životě jedinců i celých druhů víme, že je zranitelný, zničitelný a neobnovitelný. Utěšovat se koloběhem hmoty v potravních řetězcích patří k málo vtipnému humoru cynických žertů pijatyk. Víme, že když se vážně zraníme, zůstaneme mrzáky, a když se zabijeme, nekoupíme si z ušetřených peněz další život. Víme o smrti a nevíme si s ní rady. Mnoho lidí to vede k závěru, že život nemá smysl. Je fajn, dokud je příjemný. Když přestane být příjemný, je lépe, aby nebyl. Mnoho lidí i v malých nesnázích proklíná den svého zrození a odváží se říct, že život je od Boha škodolibý žert. Když nezajistí trvalou příjemnost, měl si ho nechat. Jenže ono je to jinak.
Neděle 27. března
Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni. (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ …Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Gn 1, 26-28, 31)
Božím záměrem nebylo stvořit život, který by se za velkých bolestí rozpadal. Stvořil život a na jeho vrcholu člověka jako svůj obraz. Tvořil ze svrchované lásky. Jistě, mohl si vystačit sám ve svém podivuhodně harmonickém sdílení Nejsvětější Trojice. Chtěl se však darovat, a proto stvořil vše, co nebylo a nyní je. Stvořil to, aby to ve svém vrcholu mělo účast na jeho životě. Tvořil z lásky pro lásku. Víme, že nepostupoval jako kouzelník, který luskne prsty a z rukávu vytáhne třeba šátek nebo králíka. Tvořil mocí, která uvedla do pohybu vývoj. Dlouhá byla cesta od prvých mlhovin bílkovin v pramořích k nejnižším organismům a dál až k různosti ryb, ptactva a zvířeny. Do tohoto díla vývoje pak jako zcela zvláštní stvoření uvedl člověka, kterému rovněž přiřkl vývoj, aby mohutněl a dorůstal až k dokonalosti sdílení života s ním samým. Pro lásku ho stvořil a pro věčný život ho požehnal.
Pondělí 28. března
Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni. (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. (Řím 5, 12, 18-19)
Bídu a bolest světa přinesl Ďábel, který zaútočil na Boží dílo a svedl Adama a Evu. Povedlo se mu pokazit člověka jeho vývoj dal do vínku hříšnost. Všichni, kdo se narodili, narodili se již nakaženi smrtelnou chorobou hříchu. Boží záměr však zničit nemohl, protože nemohl zničit sílu Boží lásky. Bůh dál miloval nemocné lidstvo a vedl jeho postup k sobě. Když vývoj dospěl k určitému bodu, poslal svého vlastního Syna, aby v něm jako v Synu člověka jasně zazářila Boží tvář a aby jako člověk k Božímu obrazu dorostlý překonal hřích i smrt. To, k čemu Ďábel člověka nechtěl pustit, a proto ho jako malé dítě obelhal a okradl, to Kristus člověku vrátil. Kristus otevřel nový život a ve křtu, kdy nám dává podíl na svém životě, z nás Bůh činí nového člověka. Člověka, který ví, že jeho život má smysl, protože v lásce přesahuje omezení, kterými je určen v pokleslém a nemocném světě. Křest nás nevytrhne z nebezpečí vývoje hříšného světa, ale chrání nás pro život trvalý. Všechno se vyvíjí, i my sami. Znovu se můžeme dát svést, okrást a spoutat jako Adam, ale v okamžiku křtu jsme uzdraveni. Je nám dán ještě větší dar života, než v okamžiku tělesného zrození. Nový život máme rozvinout a chránit. Na tento nesmírný úkol nejsme již sami, je s námi Bůh.
Úterý 29. března
Chcete žít ve svobodě dětí Božích? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Jako byste bez oděvu a bez obuvi z domu neodešli, tak také bez slova Božího neodcházejte. Musíte-li překročit práh svého domu, vždy proneste tato slova: Odříkám se tebe, Satanáši, a k Tobě se připojuji, Kriste. Bez této modlitby nikdy neodcházejte; ona vám bude berlou, zbraní, nedobytnou věží. Současně s těmi slovy čiňte na čele kříž: pak zajisté ani protivník člověk, natož sám Ďábel vám nebude moci uškodit. (Sv. Jak Zlatoústý)
První bod křestního slibu se týká ducha zla. Asi vynikne víc, o co jde, když řekneme naplno, že se týká Ďábla. Ďábel existuje a není to jen nějaký významnější čert z pohádky, se kterým se poradí kdekterý chytřejší švec, kovář nebo cikán. Ďábel je odpadlý archanděl, duchová bytost obrovské moci a síly. Jeho působení proniká celým světem a Ďábel, který nikdy nespí, může nás napadnout kdykoli. Je to úskočný a hbitý nepřítel Boží. Ne nadarmo se o něm mluví jako o hadu se smrtonosným jedem a schopností snadno se vykroutit. Je neuchopitelný. Jindy je přirovnán k jinému plazu, k draku, proti němuž je člověk jako nicka. Je nazýván Otcem lži, protože obratnou lží svedl člověka v ráji, a knížetem „tohoto světa“ (světa poškozeného hříchem), kterého se pak podvodně zmocnil. Ďábel má povahu kruté okupační moci. My ve křtu slavnostně prohlašujeme, že jeho vládu odmítáme, protože chceme žít ve svobodě Božích dětí, ne být otroky. Je to krajně odvážné prohlášení, protože z jeho hlediska je to vzpoura. Když říkáme, že se zříkáme ducha zla, znamená to, že nepřijmeme jeho zákony.
Středa 30. března
Chcete žít ve svobodě dětí Božích? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. (Gal 5, 19-23)
Ďábel je bytost těžko pochopitelná, protože je mnohotvárný, proměnlivý a komplikovaný. Přesto o něm víme dost. V řádu andělů stál mezi nejvyššími ze stvořených duchů, těmi, kdo stojí kolem Božího trůnu. Puzen šílenou závistí chtěl se postavit proti Bohu na roveň a být alespoň druhým, stejně vznešeným bohem. Jeho pád byl děsný. Stal se Božím opakem, jeho zvráceným zrcadlem. Z toho můžeme mnoho vyčíst. Už i to, proč je proměnlivý a komplikovaný. Bůh je harmonický, krásný, dobrý – Ďábel je rozervaný, ohavný a zlý. Bůh je moudrý, Ďábel jen chytrý. Bůh je milosrdný a spravedlivý, Ďábel nelítostný a nespravedlivý. Bůh tvoří, Ďábel ničí. Ďábel je mocný, Bůh je všemohoucí.
Čtvrtek 31.března
Chcete žít ve svobodě dětí Božích? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Svatý Duchu, sestup k nám, dej své světlo temnotám, v jasu lásky nech nás žít. Bez tebe jsme na zemi ubozí a ztracení, kořist pro tmu, pro omyl. Zchladlým srdcím oheň dej, z lhostejnosti pomáhej, odveď ze scestí a chraň. Veď nás k ctnostem, nauč nás dobrem naplňovat čas, svými dary pomoz všem. (Sekvence ze svátku Seslání Sv. Ducha)
Celé lidské dějiny a dějiny stvoření vůbec se staly oblastí Ďáblova útoku. Mezi Bohem a Ďáblem je veden boj o člověka. Do tohoto grandiózního zápasu my se rodíme a jsme jeho objektem. Jsme ovšem svobodně a rozumně jednajícími lidmi, a jsme na tom proto velmi jinak než třeba kámen, strom či pták. Jsme v daném sporu Ďábla s Bohem také činnými aktéry. Nebýt Boží ochrany, zničil by nás ďábel snadno. Předně bychom se velmi snadno v chaotickém světě ztratili, kdybychom neměli jasnou orientaci směrem k Bohu. Za druhé proti nám bude vysílat dost mocných a úskočných lidí, kteří jsou v jeho vleku a jsou přesvědčeni, že jeho zákony a praktiky jsou zcela správné. Právě s takovými lidmi vedeme své osobní zápasy o vlastní čest a důstojnost.
Musíme se být vědomi i toho, že jsme obstoupeni atmosférou, která ve společnosti převažuje, že na nás stále působí a jsme na tom podobně jako nekuřák v kuřácké restauraci. Tomu musíme unikat na čerstvý vzduch pravdy a spravedlnosti, který by měl být mezi přáteli a v našich rodinách. Hlavně však platí zkušenost z dětství, kdy nás rodiče vedli někam, kde bylo moc lidí a značný zmatek. Říkali nám: „Drž se mě za ruku, ať se neztratíš. Nikde neokouněj a kdyby ses ztratil, tak koukej, kde je věž kostela. Tam bychom se sešli.“
Pátek 1.dubna
Chcete žít ve svobodě dětí Božích? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Nepřítel nikdy nespí, ale ustavičně bdí, aby nás zničil… Naše cesty naplnil rozličnými pastmi, aby nachytal naše duše… Osidla nakladl v bohatství, v chudobě, v pokrmu, nápoji, ve spaní i bdění. Osidla nastražil ve slovech, v skutcích, na všech našich cestách. (Sv. Augustin)
Při životní cestě musíme být opatrní. Cokoliv může být nebezpečné. Rodiče nám říkali, že si nemáme brát nic od neznámého člověka a nemáme s ním nikam chodit. S Ďáblem nejsou žádné žerty, není dobré si s ním něco začít a také není dobré s ním dělat jakýkoli kompromis. Po celý život jdeme od jednoho rozhodnutí ke druhému a vždy se musíme ptát, zde v tom není nějaký háček, čertovo kopýtko. Vždy musíme zvažovat, co se stane dál, co naše rozhodnutí v budoucnosti přinese. Ne vždy to můžeme poznat, ale vždy máme mít jistotu, že nechceme nic zlého.
Sobota 2.dubna
Chcete, aby vás hřích nikdy neovládl a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Gn 3, 1-7)
Hřích je zlo. Musí na něm tedy být něco lákavého, něco neodolatelně sladkého. Jinak bychom asi nehřešili. Při svádění ke hříchu jde o ďábelský podvod. Podívej, jak to krásně vypadá, jako to voní, jak se to leskne. Je to cenné a tak snadno dostupné, tak levné a pro vás to udělám ještě levnější. Řeč konzumní společnosti, řeč trhovců je snadno rozpoznatelným pokračováním Ďáblovy řeči k Adamovi a Evě. Tehdy to byl podvod na dětinsky důvěřivém člověku, který stál na počátku svého života. Jak je možní, že dnešní dospělí lidé, kteří mají tolik zkušeností osobních a tolik zkušeností dějinných, se dají opět podvádět? Kolik lidí jde nakupovat, i když nepotřebují nic koupit, a vždy si něco koupí.
Podvod s lákavým povrchem má ještě jinou stránku. Vedle svodu stojí působení hříchu. Jde o lež vypadávání, která má skrýt pravou tvář skutečnosti. Musím dobře vypadat, musím se umět předvést, musím se umět prodat. Musím být atraktivní, musím přilákat pozornost a svést druhé. Podvedu je, okradu, chci je ovládnout. V druhém bod křestního slibu se zavazujeme nejednat v duchu konzumního života. To žádá statečnost.
Neděle 3.dubna
Chcete, aby vás hřích nikdy neovládl a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Ďábel vnuká nedovolená hnutí a rozněcuje jedovaté myšlenky, zdvihá boje, udržuje hněv, povzbuzuje obžerství, chlípnost, tělesné žádosti, připravuje hříšné příležitosti a neustává tisícerým způsobem škodit v lidských srdcích. (Sv. Bernard)
Jiným znakem konzumní společnosti je svod nadbytku a štěstí. Ničeho se neboj, sáhni po všem, na co máš chuť. Nečekej, měj to hned a kdykoli. Trochu se zadluž a prosím – je to vaše. Lidé tomu věří, jsou dokonce vděční, protože myslí, že by bez toho byli horšími lidmi. Skončí pak po návštěvě exekutora jako bezdomovci, do kterých marketingoví mistři obchodních domů a bank nezúčastněně kopnou. Vybičovaný zájem o majetek, který se dá dělit a krást, budí závist a trhá lidské vztahy. Nejde jen o věcný majetek, jde také o požitek. Život je krátký – užij si. Okus ze všeho. Tak radí Ďábel a opakují jeho přisluhovači. I to vede k tragickým koncům. Jsme dost pevní, abychom odolávali?
Pondělí 4. dubna
Chcete, aby vás hřích nikdy neovládl a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha. (2 Tim 3, 2-4)
Hřích je zlo a zlo je opakem dobra. Nejvyšším dobrem je láska. Bůh je Láska. Co se musí stát s láskou, aby se takto proměnila? Musí se zvrátit, musí dostat opačný směr. Namísto směřování k druhým se obrátí do výhradního směru k sobě. Dobro a zlo se má k sobě právě tak jako láska a sobectví.
Egoismus, kritérium přímého nebo trochu nepřímého, ale vždy vlastního prospěchu je dalším, čeho se odříkáme křestním slibem. Málokde je spor s hlavním proudem současné společnosti tak očividný. Jak to zařídit, abychom kvůli poctivému zájmu o druhé nepodlehli bezohledné konkurenci?
Úterý 5. dubna
Chcete, aby vás hřích nikdy neovládl a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. (Lk 16, 19-25)
Svod, lživá nabídka Ďáblova v ráji, zněl: „Budete jako Bůh.“ To je arci nádherná představa, být bohatý, vševědoucí, všemohoucí, nade všechno povznesený, moci soudit a případně trestat, tahat za nitky a dělat si, co si zamanu. I v této řeči Ďábel pokračuje, ale dovedl ji obratně pozměnit, když začalo být jasné, že to není až tak jednoduché. Stalo se mu například, že těch všemajících, vševědoucích a všerozhodujících diktátorů nemůže být tolik. Docílil sice, že velké množství lidí spolu neustále bojuje a jsou proto stálá napětí a nekonečné spory, ale musel přijít s něčím šikovnějším. Nabízí teď spokojenou, nad všechno povznesenou nadřazenost. O nic se nestarej, hleď si svého, jsi za vodou. Blažený klídek. Nehas, co tě nepálí. Neřeš to, to je jejich problém. Tak láká sobce, aby je uvěznil v úplné samotě. V druhém bodě křestního slibu se odříkáme této vidiny a pasti. Vědomě na sebe bereme úkol zájmu o druhé, o jejich potřeby a bolesti. Volíme nesnadnou cestu ke společenství, na níž nás bude bolet bolest druhého a podpírat jeho zájem o nás. Odmítáme hrobový poklid, ale saháme po živém míru.
Středa 6. dubna
Zříkáte se Ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě. (2 Tim 4, 1-5)
Třetím, čeho se odříkáme, je vše, čím se Ďábel pyšní. Pyšní se v podstatě svou vzpourou. V naší současnosti se to projevuje tak, že zlákal kdejakého „myslitele“, aby obhajoval a vychvaloval hřích jako něco přirozeného a dobrého. Pod učenými názvy vedeme děti k podivným a špatným věcem. Vždy je to nějak zakryto kouskem pravdy, např. celá slavná vychvalovaná asertivita je k nerozpoznání od toho, čemu se říkalo drzost.
Ďáblova vzpoura proti Bohu je snad na prvém místě vzpourou proti Pravdě. Ďábel se pyšní svou inteligencí, svým úžasným rozumem, kterého neužívá k tomu, aby Pravdu poznal a uznal. Používá ho k tomu, aby s ní kroutil a dělal s ní všelijaké kejkle, aby se z ní vytáčel, aby se přehraboval v dílčích pravdách, vybíral tu, která se mu zrovna líbí a zase ji odhazoval. V tomto duchu vede celé armády nemravných právníků, pomáhá zločincům a řídí nespravedlivé soudce. Jeho vzpoura proti Pravdě přináší nevěrohodnost slibů, úskočnost a znemožňuje platnost jakéhokoli dojednání. To se všechno stalo tak běžným, že to prohlašujeme za normální a zvykáme si, že tak už to prostě chodí. I tomu jsme se zavázali čelit. Alespoň ve svém jednání.
Čtvrtek 7. dubna
Zříkáte se Ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5, 36-37)
Tím, že se vzepřel Pravdě, vzepřel se Ďábel také jakémukoli řádu. Z pýchy svého rozumu jedná jako ten, kdo určuje, co je a co není správné. Tím se stal otcem všeho možného zneužití. Kolik dobrých věcí už bylo použito nesprávně!
Hlavním, co udělal svým určováním správného a nesprávného je, že vše udělal relativním. Všechno je individuální, a proto pokaždé jinak. Jasné hranice dobra a zla rozmazal a vytvořil neproniknutelnou mlhu. V té pak nechává tápat celou společnost. Pomalu už lidé ani nevědí, že dělají něco zlého, protože morálně oslepli.
Občas se někdo trochu probere a ozve se mu svědomí a tu přijde Ďábel, kterého jako čistě duchovou bytost nikdo nemohl spatřit a uklidňujícím hlasem pošeptá: Čeho se bojíš, Ďábel přece není! Je to jen výmysl ustrašených přihlouplých bab. Rozum ti přeci říká, že nic takového nemůže být. Tento způsob uvažování při křtu odmítáme, ne z pověrčivé bázně, ale kvůli zdravému úsudku, že hřích a duch zla existují, protože můžeme prstem ukázat na jejich strašné plody. Odhalit Ďábla, který se skrývá a dělá, že není, je odvážný počin.
Pátek 8. dubna
Zříkáte se Ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, co ž je vrchol a koruna manželské lásky. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku „nejsou již dva, ale jedno tělo“ (Mt 19, 6), prokazují si důvěrným spojením svých osob a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji ji dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování svou osob, a také pro dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu. Děti jako živoucí údy rodiny přispívají svým způsobem k posvěcování rodičů. Vděčností, úctou a důvěrou mají odpovídat na dobrodiní rodičů a při nich jako pravé děti stát v neštěstí a ve stáří. (Gaudium et Spes, 48)
Ďáblova vzpoura mu měla přinést naprostou svobodu. Odmítl se sklonit před svým Stvořitelem. V této svobodě se ujal vlády a tuto svobodu, ničím neomezenou, hlásá. Jedná, jakoby se nemusel nikomu zpovídat. Jen žádné závazky, žádnou odpovědnost. Pocit odpovědnosti člověka poutá a omezuje. Tak nám radí. Když to domyslíme, znamená to: jen žádné přátelství, žádný vřelý cit nebo soucit, žádnou lásku. To vše je zavazující. Ve křtu však chceme vstoupit do vazeb lásky. Krutou a pyšnou soběstačnost odmítáme.
Sobota 9. dubna
Zříkáte se Ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní? (Liturgie Bílé soboty)
ČTENÍ
Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. (Mt 4, 8-11)
Ďábel také toužil po moci, kterou se velmi pyšní. Nemohl unést, že by sloužil, chtěl ovládat. Toužil po tom, aby mu všichni sloužili, aby všichni byli otroky jeho vůle. Ďábel je plný rozporu a lži. Toto si přeje, když nabízí osvobození od Boha. I pro toto získal mnoho lidí. Vždyť kolikrát už jsme byli zotročeni nejrůznějšími osvoboditeli. Touhou po moci bičuje lidstvo a baví ho pozorovat, jak si lidé navzájem škodí a lezou po ramenech druhých, jen aby byli o kousek výš v sypké pyramidě moci. A těm, kdo se pak řítí dolů, se ďábelsky směje, aby právě ty nejvěrnější následovníky objel v drtivém náručí na dně pekel, na místě, kam sám byl zavržen. My se však k jeho velikému vzteku při křtu vydáváme zcela jinou cestou. My chceme uznávat Boha jako svého Pána a sloužit mu po celý život. Jsme připraveni přijmout svůj úkol a zodpovědně nakládat s tím, co nám svěří.
Neděle 10. dubna
Věříte v Boha, Otce… (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Když šel Ježíš odtamtud dál, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“ A otevřely se jim oči. Ježíš jim pohrozil: „Ne aby se to někdo dověděl!“ (Mt 9, 27-30)
Člověka napadne, že je to divné, když se při křtu nejdříve odříkáme zlého a teprve potom vyznáváme víru v Boha. Vždyť právě z víry vychází křesťanský život a ten nás vede k zápasu s hříchem. Postup liturgie křtu má svou správnou logiku. Katechumen přichází do kostela a celý obřad začíná otázkou, co žádá. Odpoví: „Víru.“ Pak je čteno Písmo sv., tj. zvěst o vykoupení a Božím království. Poté zazní prvá část křestního slibu, v níž katechumen vyzná svou touhu po životě ve světě bez zla. Vyzná svou bolest a svou spoutanost. Jeho vyznání je předsevzetím vzepřít se všemu, co jeho tísnivou situaci způsobilo a co ji opět může způsobit. Říká to s nadějí, že to je možné a že svět může být a vlastně je krásný. Je si samozřejmě vědom, že doufá-li rozumně, musí existovat to, v co doufá. Proto přichází s žádostí o víru, a nyní přijímá Boha, který se mu dává poznat.
Pondělí 11. dubna
Věříte v Boha, Otce… (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Takto mluví Pán Jahve: Běda pošetilým prorokům, kteří jdou za svým vlastním duchem, aniž by co viděli! … Marná vidění, lživou věštbu mají, kdo říkají: Jahvův výrok, aniž je Jahve poslal; a očekávají, že se jejich slovo potvrdí. … A ty, lidský synu, obrať se k dcerám svého lidu, které prorokují z vlastní hlavy, a prorokuj proti nim. Řekneš: Takto mluví Pán Jahve. Běda těm, které šijí stužky pro všechny zápěstí, které zhotovují závoje pro hlavu lidí všech velikostí, aby polapily duše do léčky! Lapáte do léčky duše mého lidu a vlastní duše byste ušetřili? … Nuže! Takto mluví Pán Jahve: Hle, pustím se do vašich stužek, jimiž lapáte duše do léčky jako ptáky! Roztrhám vám je na pažích a osvobodím duše, které se pokoušíte lapit do léčky jako ptáky. Roztrhám vaše závoje a osvobodím z vaší ruky svůj lid, aby už nebyl ve vaší ruce lovnou zvěří. A vy poznáte, že já jsem Jahve. (Ez 13, 3, 6, 17-18, 20-21)
Při křesťanském vyznání víry je míněn jediný pravý Bůh. Není žádný jiný. Už z předchozích úvah jsme poznali, kam to vede, když se někdo vydává za Boha. Z jedinosti Boha plyne, že také víra nemůže být nějak rozdělena. V tom musíme být obezřetní, protože při postupujícím vývoji vědy můžeme být sváděni k myšlence, že si stačíme sami. Dobře to známe v oblasti medicíny. Co před sto lety bylo možno svěřit jedině Bohu, dnes dovedeme účinně a úspěšně léčit. Vzniká pocit, že lékařská věda je všemocná a saháme po zodpovědnosti za rozhodnutí o (dalším) životě nebo smrti pacienta. Je jistě správné, když věřící lékař věří lékařské vědě a dělá vše podle svého vzdělání. Ale stará pravda, že lékař léčí a Bůh uzdravuje, platí beze změny.
Jsou dnes i jiné věci, které narušují jedinost víry. Není dobré si s nimi zahrávat ani žertem. Doba technologií, jak můžeme současnost nazvat, nabízí nejrůznější magické, jasnovidné, fungující prostředky a dochází i k tomu, že pravá víra a liturgie jsou házeny do jednoho pytle s nesmyslnými praktikami léčitelských šarlatánů a bláznivými pověrami. Naše víra musí být rozumná, pevná, nedělená a hlavně živá.
Úterý 12. dubna
Věříte v Boha, Otce… (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Všechno je mi dovoleno, ale není všechno ku prospěchu. Všechno je mi dovoleno, ale já se nedám ničím ovládnout. Pokrmy jsou pro břicho a břicho pro pokrmy a Bůh jedno i druhé zničí. Tělo však není pro smilstvo, je pro Pána a Pán pro tělo. (1 Kor 6, 12-13)
Abychom vskutku křesťansky žili, musíme mít jasno, co vyplývá z toho, že vyznáváme víru v Boha Stvořitele. Vyznáváme tím, že stvoření považujeme za Boží dílo a to nás vede k úctě ke stvořenému. Vyznáváme, že stvoření je dobré. Z první kapitoly Bible víme, že bylo člověku dáno k užívání a svěřeno jeho péči.
Naše zacházení se stvořenými věcmi musí být opatrné, protože musíme zachovat řád, pravý účel a správnou míru. Není nic stvořeného, co bychom nikdy nesměli použít, protože je to ze své přirozené podstaty špatné. Hříšné nebylo samo o sobě ani jablko, které lidé utrhli a jedli v ráji. Hříšné a tragické bylo, že ho utrhli, i když ho neměli a nesměli trhat. Z toho, co se stalo, nelze usoudit, že ovoce poznání a rozum vůbec je třeba odvrhnout. Stejně tak žena není sama o sobě hříchem a usoudit, že sexualita má být podle křesťanů vymýcena, je pitomá lež hlásaná odpůrci křesťanství. Konec konců i plody jedovatých rostlin mohou skvěle sloužit jako lék. Křesťanství není náboženstvím, které odmítá přirozenost a dobro věcí. Naopak vede k plnému životu a radosti nad Božím darem stvoření. Je však životem, který se vyhýbá hříchu a zachovává řád. Je to velice prosté. Kromě vrahů nevaří nikdo z rulíku zlomocného zavařeninu, ale ponechá farmaceutům, aby z něho získali lék na srdeční onemocnění. Stejně tak se křesťané radují z manželské lásky, ale nebudou se nestoudně a bezbřeze bavit sexuálním vzrušením. Tak je tomu vůbec se vším, protože křesťanství je charakterizováno nikoli negací, ale uměřeností.
Středa 13. dubna
Věříte v Boha, Otce… (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a mou vůli, všechno, co mám a co vlastním. Od tebe jsem to přijal a tobě to vracím, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou milost a lásku, o to prosím a víc nežádám. Amen. (sv. Ignác z Loyoly)
Vyznání víry v Boha Stvořitele má ještě jeden jasný důsledek. Je to uznání, že také já sám jsem stvořen Bohem. Kdyby nebylo Boha, vůbec bych neexistoval. Jako součást stvoření mu patřím a vyznáním této skutečnosti ho uznávám za svého Pána. Neztrácím tím svobodu, protože toto uznání činím svobodným rozhodnutím. Přijímám Pána a odevzdávám se mu. Přeji si, aby i mne přijal a chránil můj život, který mu podávám.
Čtvrtek 14. dubna
Věříte v Ježíše Krista…? (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si : „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ (Ex 3, 1-7, 10, 13-14)
Druhý bod vyznání víry se týká druhé Božské osoby a zahrnuje celé tajemství spásy. Vyznáváme svou víru v Božího Syna. Zásadní tu je, že Boží Syn je Bůh téže podstaty jako Otec. Dotýkáme se tu tajemství, uvažujeme o něm a vždy s tím budeme mít potíže, protože si to jen stěží můžeme nějak představit. Ale zkusme to. Bůh Otec je zcela určitě rozumná bytost, která myslí a koná. Je to bytost, z níž vychází síla. Je to síla myšlenky. Dokonalost Boží myšlenky září jako světlo. Světlo, které z Otce vychází, je v takové shodě s ním, že ho jednak plně vyjadřuje (právě proto se mluví o Logu – o Slově), jednak se k němu obrací a znovu noří do svého zdroje. V příměru mohli bychom říct, že v Otci opět kondenzuje. Jakoby Otec byl výhní moudrosti a rozumu, a její zář se opět měnila v to, co hoří. V tajemné lampě, v níž se plamen stává olejem, Otec nikdy neshoří, paprsky nikdy neuhasnou a nikdy se neoddělí. Otec a Syn jedno jsou. Tuto zázračnou jasnost Boží vyznáváme, když mluvíme o Bohu Synu.
Pátek 15. dubna
Věříte v Ježíše Krista…? (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť‚u Boha není nic nemožného‘.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel. (Lk 1, 26-38)
Vyznáváme dále, že tato láskyplná vůle, kterou Bůh stvořil svět, chce dílo dovršit. Proto vstupuje do lidských dějin, a to jako člověk. Člověk se ovšem musí narodit, potřebuje tělesnou matku. Vyznáním Kristova lidství vyznáváme podivuhodný zázrak, kterým je Panna Maria. Její role v dějinách spásy je nezaměnitelná a nezastupitelná. Je dobře, že o ní mluvíme při vyznání víry a při křestním slibu. Je pro nás velkým příkladem i povzbuzení.
Není bez poučení pohledět na rozdíl v chování Evy v ráji a Marie při zvěstování. K oběma přišel anděl, k Evě anděl odbojný, k Marii služebník Bohu věrný. Eva slyší, že s Adamem budou jako Bůh, Maria se dozvídá, že bude matkou Boží. Eva Boží příkaz překročí, Maria Boží výzvu přijme jako poslušná služebnice. Mohli bychom říct, že obě sáhly po tomtéž, ale prvá s obavou jako zlodějka, druhá s radostí jako obdarované milující a poslušné dítě. Křesťan se vždy rozhoduje pro či proti Bohu a vždy učiní správné rozhodnutí, bude-li následovat Marii.
Sobota 16. dubna
Věříte v Ježíše Krista…? (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout – neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, … Neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený. … Odstraněn byl soužením a nespravedlivým soudem. Kdo se stará o jeho právo? Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti. Hrob mu vykázali mezi zločinci, posmrtný domov mezi bezbožníky, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl podvod v ústech. (Iz 52, 13-15, 53, 2b-3, 8-9)
Vyznáváme, že Kristus zemřel. Vyznáváme také, že je Bůh. Bůh není smrtelný. Kristus, přestože byl stále Bůh, byl tak plně a určitě člověk, že se nám podobal i smrtí. Svým současníkům se jevil zcela jasně jako člověk. Kladli si otázku, odkud je jeho moc, ale odpověď nenacházeli. I jeho nejbližší měli opětovné potíže s tím, aby v něm poznali Boha. Jeho nepřátelé byli jednoznačně přesvědčeni, že je člověk a odsoudili ho za to, že se prohlašoval za Boha. Byli také spokojeni, když ho viděli mrtvého, protože je to utvrzovalo, že jednali správně. Mýlili se. Tento muž, který sám sebe nazýval Synem člověka, aby zdůraznil své plné lidství, byl zároveň Bůh téže podstaty s Otcem. Apoštolům řekl: „Já jsem v Otci a Otec ve mně“ (Jan 14, 11) a před veleradou vyznal: „Ano, jsem Boží Syn.“ (srv. Lk 22, 70) Bůh sám se k němu jako k Synu veřejně přihlásil, když řekl: „To je můj milovaný Syn, v něm se mi zalíbilo.“ (Mt, 3, 17) Stále musíme vycházet od tohoto svatého tajemství nerozdělitelné jednoty lidské a božské přirozenosti našeho Pána, Ježíše Krista. Žádnou nelze upozadnit, natož pominout.
Má to své důsledky i pro náš přístup k lidem. Není snadné rozpoznat Boží obraz v člověku. Nebylo to úplně snadné ani u Krista, natož pak u lidí, kteří jsou poznamenáni mnoha chybami. Ale ve křtu se obracíme k Boží tváři a měli bychom ji vždy a stále hledat. Vidět a přijímat Krista v druhých lidech je výsadou i výjimečností křesťanů.
Neděle 17. dubna
Věříte v Ježíše Krista…? (Z křesťanského Kreda)
ČTENÍ
…a nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Svůj nynější život v těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a který se za mne vydal. (Gal 2, 20)
Prosím vás, uvažujte o tom, že náš Pán Ježíš Kristus je vaše opravdová hlava a vy jste jeden z jeho údů. On je pro vás tím, čím je hlava pro údy. Všechno, co je jeho, je vaše; jeho duch, srdce, tělo, duše i všechny schopnosti a síly. Máte jich užívat, jako by byly vaše vlastní, k tomu, abyste sloužili Bohu, jej chválili, milovali a oslavovali. A vy zase jste pro něho tím, čím jsou údy pro hlavu. Proto si vroucně přeje užívat všeho, co je ve vás, k službě a oslavě svého Otce. (sv. Jan Eudes)
Kristus vstal z mrtvých. Překonal smrtelnou slabost a Boží silou odvalil hrobový kámen. Je v našem lidském životě něco, co by se tomu podobalo? Apoštol Pavel mluví o hříchu jako o mrtvých skutcích. Když člověk žije v hříchu a dopouští se hříchu, vede mrtvý, prázdný a zbytečný hrobový život. Uvádí ho to do stále větší spoutanosti, je zavalen důsledky svých činů a postojů. Silou Boží milosti to může překonat a objevit se jako živý člověk. Jistě, je to on, ale jak najednou jiný. To se děje ve křtu – zemřeme hříchu a oblékneme na sebe Krista.