Pondělí, 23 prosince, 2024
Kronika akcí

RANNÍ PUTOVÁNÍ NA HORU BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI

Drazí přátelé

chtěl bych se podělit o nevšední zážitek. Pro mě nevšední především v tom, že jsem v sobotu vstával mnohem dřív než jsem byl zvyklý, tzn. v 5:00. 🙂

Jednalo se o společnou akci mladých naší farnosti, na kterou mě „vytáhli“ abych jim posloužil mší svatou. Znamenalo to vstávat v 5:00, protože již v 6:00 jsme museli vyrazit, abychom přišli na místo určení včas.

Zahájení modlitbou

Sešli jsme se proto v 5:45, a začali naše putování modlitbou před kostelem.

Ještě bych doplnil, že se jednalo o putování v rámci Postního programu naší farnosti „Setkání s Bohem“. Vyrazili jsme na nedaleký kopec – Skalka, kde jsme již byli o týden dříve s farností, ale to bylo odpoledne. Nyní bylo ráno a ještě ani nesvítalo. Bylo ticho a tma.

Takže jsme vyrazili a asi v polovině cesty – v tom nejprudším kopci jsme přijali na sebe úkol postního programu: mlčet a naslouchat tichu. Jen v tichosti srdce k nám může promluvit Bůh, a tato tichost předpokládá i vnější ztišení.

Dušan si to pohodlně vykračuje "vo co go?"
a všichni na povel ztišit a tiše hekat a funět do kopce 🙂

Musím zde konstatovat, že jsem mlčel ani ne tak kvůli ztišení, ale spíše kvůli tomu, že jsem nestačil s dechem. 🙂 Ale i toto ticho si našlo cestu k mému srdci – ticho svítání… svět se probouzí ze spánku… Boží stvoření… Kristovo zmrtvýchvstání…

 

 

Tak trošku jsme se zapotili...

Když jsme dorazili na Skalku, již bylo světlo, a my jsme byli někteří zadýchaní a zpocení. Ale to nám nebránilo v tom připravit se na slavení jitřní mše svaté. Martin, Ivana a Lada začali připravovat zpěv, Dušan a o. Petr chystali, na prostém dřevěném stole sbitém z klád, vše ke mši svaté, a ostatní zimomřivě postávali a pozorovali přípravu liturgie – Martina jako by právě vstala.:-)

Dobré ráno Martino!!!
A bylo světlo...

No a potom jsme společně slavili mši svatou. V Písmu svatém se na několika místech setkáváme s vyprávěním o Boží přítomnosti na hoře. Mojžíš na hoře Sinaj, Eliáš na hoře Chorebu i na hoře Karmel, a samozřejmě Ježíš při svém proměnění na hoře Tábor. My jsme byli také svědky Boží přítomnosti na hoře, proměnění na hoře – spíše kopci Skalka. Všichni kdo jsme putovali, a bylo nás celkem šestnáct, jsme se setkali s živým Bohem právě na tomto kopci. A ke každému z nás promluvil Bůh slovy Písma, a především svou přítomností v eucharistii.

Každému z nás řekl Bůh slova: Ty jsi můj milovaný syn – dcera…

Ani nevím co mi přišlo na mysl... 🙂
Nejkrásnější chvíle...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všechno proběhlo v klidu a míru ranního svítání, naše setkání s Bohem bylo skutečné a reálné a stalo se na hoře, na místě Boží přítomnosti. Zahalil nás oblak Boží přítomnosti – milosti Boží v Ježíši Kristu přítomném v eucharistii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A tuto milost jsme přijali v postoji připravenosti – stání před Bohem tváří v tvář. Během mše svaté spadlo jen několik málo kapek deště – skutečně jen pár, ale po skončení mše svaté, jako by nebe vědělo, že může otevřít svá stavidla. Spustil se jemný jarní deštík. Proto jsme se uchýlili do nedalekého přístřešku, kde jsme se ještě pomodlili modlitbu ranních chval.

S posledním slovem modlitby – Amen, přestalo pršet a my jsme mohli vytvořit společné foto. Tato fotka byla úkolem postního programu a tak jsme obsadili celý přístřešek a Honzův fotografický aparát nás automaticky vyfotil všechny a hned dvakrát. K tomu aby nedošlo k záměně osob jsme vytvořili dvě fotografie – dva originály.

poznej...
...rozdíl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Společná fotografie byla vytvořena a my jsme mohli začít putovat dolů. Někteří z našich řad nedbajíce pudu sebezáchovy a péče o zdraví se rozhodli zkusit „želvy“ z prudkého kopce. Když to však šlo velmi ztěžka ve dvou, tak jeden to zkusil sám. Taky to šlo…

myslím že je poznáte... 🙂
zkusil jsem to, a ono to šlo... já to ale nebyl 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

My ostatní jsme do toho šli raději po „svých“, než po hlavě. A vrátili jsme se do Knínic na faru, kde nás čekalo… – překvapení ne – čekala nás snídaně v podobě buchet, bábovek a všeho možného, co buď děvčata anebo někteří kluci upekli – např. Axik pekl 🙂 Mimochodem byl jediným klukem, který pekl. A musím říci, že všechno bylo výborné, protože jsem všechno okusil. Pavel nás ještě napojil svými čaji, na které je odborník – no, ne vždy je čaj skutečně čajem…:-) Naše putování skončilo v 9:00 SEČ, kdy jsme se rozešli k domovům. Tato cesta měla být cestou Boha do našeho srdce, věřím, že jí byla a že On si našel místo u nás a my jsme našli směr a cíl našich dalších cest života…

o.Petr, farní vikář